Anotace: __________19.2.2011__________

Všechno ztrácí smysl,
všechno ztrácí účel svůj.
Zmatená je moje mysl,
když křičím lásko stůj!

Bylas pro mě vše,
bez Tebe jsem prázdný byl.
Nebylo jedinéhe dne,
kdy bych na Tebe nemyslil.

Bylas mi dnem i nocí,
bylas mi světlem i tmou.
Já byl jsem v Tvé moci,
já byl Tvůj a tys byla mou.

Bylas můj chtíč,
bylas i má touha.
Náhle to odešlo pryč,
stačila vteřina pouhá.

Bylas tak žhavá,
bylas tak chtivá.
Pro mě ta pravá,
co oheň plivá.

Bylas mi dračicí,
bylas mou krásnou saní.
Mělas kůži mrazicí,
já bál se dotkout Tvých dlaní.

Když jsem se Ti do očí podíval
a uviděl jsem v nich dychtivost Tvou,
v ten moment jsem vždy ožíval
a stala ses mou každodenní představou.

Někdy z Tebe strach šel,
někdys zase šíleně sladká byla.
Stačilo abych Tě pár vteřin měl
a veškerá část mě tak rychle ožila.

Všechno začalo tak strašně krásně
a velikou bolestí skončilo.
A teď píšu Ti už jen básně
o tom co všechno nás soužilo.

Nikdo neví jak strašně moc se mi stýská,
nikdo neví jak šíleně mi chybíš.
Ty jediná jsi mi byla blízká,
jenže teď už o mě ani nevíš.
Ty uteklas mi pryč,
já ani nevím kam.
Ztratil jsem k Tvýmu srdci klíč
a zůstal jsem sám.

Publikoval(a): Básník Kafka, 19.2.2011