Anotace: . . .

Něco ve tvým výrazu
za mě spolklo všechny prázdný poznámky.
Vlezlo mi to do krku
a sežralo slova jako včerejší pampelišky
a mojí vadu řeči
(koktám, když jsem nervózní)
a kašlání
(kašlu, když jsem nervózní)
a zalykání se
(ztrácím mluvu, když jsem nervózní)
a labilní sykavky
(mám trochu předkus)

a ticho je najednou dýchatelnější.
Doznání upřímnosti
že jsem jenom člověk
že v tom teď trochu plavu
že vlastně nevím, co říct
že nejsem ani psycholog
ani farář
ani někdo s absolutním světonázorem
co jednou spasí všechny
umouněné pasáčky ovcí
na Maja Jezercë -

přiznávám se ke svojí mlčenlivosti
a nedokonalosti
jako se dítě přiznává
k rozbitýmu oknu.

Něco v tvým výrazu
zrodilo modrýho salamandra.
Slezl ti z oka a sežral
všechny slova, kterýma jsem
instinktivně
chtěla zazdít tuhle
zívající díru v tapetě
co zbyla
po bouřlivým finálním odchodu
tvýho vyznání.

A asi můžeme bejt rádi
že jsme ještě tak mladý.
Že tyhle noční melodramata na hradbách


- když se držíš mojí šály
a já se snažím dělat to
co pro mě dělávala máma
když na mě ostatní děti nebyly hodný -

nevypadaj zdaleka tak pitomě

a vlastně je od nás ještě každý
tak nějak čeká.

Publikoval(a): Poutníček, 12.10.2018