Vážka
Vážka
Pamatuji se na vážky v létě
jako se pamatuji na
svůj úplně první srdcebol
a všechno to vypadalo tak klidně.
Sníh v jeřabinách
a zasklená tráva
zahrada temné zmrzlé jezero
a přes plot k sousedům
už dávno nevedl žebřík.
Láska se ke mně připlížila
neomalená, nemluvná
že by i pěvec pomlčel
zahnízdila ve mně jako sýkora v lučním trní
a pak mnou otřásla
neomalenou, nemluvnou
otřásla mnou
od samého dna
až na kost ryby
až do srdce
až do špiček prstů
až jsem si nebyla jistá, že
ještě někdy vstanu.
Že ještě kdy vzlétnu
z toho zbožného pokleku v závěji
vlasy v tváři a krev na útěku
až jsem si nebyla jistá, že
ještě kdy povstanu
z té horké urny ticha
a roků bez zpovědi
do kterých mne srazila
křídla vážky.
Publikoval(a):
Poutníček, 1.11.2018