Anotace: Jedna delší, o lásce.

Hřbitov mlhou zalitý – tři hodiny ráno,
průsvitná blůzka hladicí její nahý bok,
Venuše má prokletá, však co krok to skok,
co skok, to míle, co polibek, to lano.

Srdce jest stroj omylný, jež mě za nos tahá,
zrak zakalený, však přiviň se ke mně má drahá.
Má princezna očí okrových,
divoká, neodolatelná sluj,
a jak se stáhnou moje okovy,
nechť vím, že nejsem tvůj.

Když se tvé koutky ke světlu pomalu natáhnou,
malé perličky se rychle ukážou,
rty plné se naplno rozezní,
tvá dokonalost mě činí bezmocným.

To, co do dnes nepoznal jsem,
co jsem za celý život neviděl,
krásu, jež jsem potají záviděl,
přeju si, aby nepoznal jsem.

Tvé tělo jsem nikdy v plné kráse nemohl uzřít,
však umím si ho představit,
mladé, hebké, pevné, pružné,
jak sametový vánek,
každý pohled kus mé duše uzme,
stala jsi se jednou z mých nejtemnějších stránek.

Sužuje mě posedlost,
na tvé tělo, osobnost,
doháníš mě k šílenství,
krásko z osamělého náměstí.

V té bílé blůzce vypadáš jak bohyně,
tak svůdně, tak nevinně.
odrážíš se v lesku umírajících hvězd,
jak bych si přál, abys mě k nim mohla vést.

Klidně se ke mně otoč zády,
z mých očí se spustí vodopády,
touhy dravé,
tak překrásně hravé,
jen běž má múzo,
jen běž, smrtící hrůzo.

Zahodilas blůzku, mé oči úžasem oněměli,
tuto překrásnou chvíli již nikdy nezapomněli,
otoč se ke mně, prosím,
mile rád cích hříchu nosím.

Sedni si opodál, na ledový kámen,
padám, ležím u tvých kolen.
Asi bych se měl stydět,
však pro takovou krásu,
mi nevadí vidět,
ani mou vlastní zkázu.

Na kameni, na němž sedíš, visí krápník,
když jsi nohu zvedla, tak pod ním jméno bylo,
Hrozivě vypadalo, hrozivě znělo-
,,Zde leží zamilovaný básník.“

Publikoval(a): DDousa, 5.11.2018