Anotace: když zůstaneš sam...

Jak zla je samota, umíš si ty predstavit?
Jak děsivá je temnota, o tom nechci se bavit.
Jak prázdný je ten dům, který jsme spolu staveli,
Jak velký je ten stůl, kde spolu jsme sedavali...

Najednou všechno stichlo, všude klid,
Všechno zda se být větší, prostornejsi.
Není tu žádný pohyb, jenom stín,
Tvůj stín. Stín nejprekrasnejsi.

Sedí u stolu vedle mě a jí se mnou,
Večer si vedle mě leha do loze.
Ráno se vzbouzi, mává mi,
Nezvyknu si však, že nepromluvi...

Podívám se ráno na nás stůl,
U něj je židle jedna.
Jeden talíř, hrníček, vidlička - všeho je pul.
A stín, který se na mě diva.

V klidu tu se mnou žije, každý den,
Jen tiše ji a spí a ráno mava.
Nedělá však tu nic, co dělala jsi ty,
Nemá mě rád. Je chladný. Já prohravam.

Mám pokračovat v popisování smutku,
Nebo už ti to stačí a jsi spokojena?
Udělala jsi ze srdce mého malou hrudku,
Ze mě hromádku bolesti, nepochopení - půl cloveka.

Publikoval(a): Žádnou nemam..., 29.12.2018