Anotace: Báseň o pýše a Damoklova meči

Meč Damoklův

Tomáš Ferdan

Byl jsem, byla jsi,
byl jsi a byli jsme.
Budem i nebudem,
pro některé přebudem.

Teď pustinou kráčí má osamělá duše
a vzpomíná na chvilky napjaté,
jako tětiva kuše.

Jak kdysi velké a mocné parní věže tu stály,
a oni se jich tak hrozně předtím báli.
Pak i já jsem pocítil atomu síly míru,
a vložil v něj náhle všechnu svou víru.

Další věcí, co jsem v něj též nevědomky vkládal,
byla má rodina a životy, jež si každý pečlivě střádal.

Ale jednou i já, který jsem byl energie pán,
jsem byl osudem v úzkost situace dán.
Situace, která mou následovala pýchu,
přivedla mne k činu rovnému hříchu.

A tak Bože odpusť zbrklosti mé,
a odprosť mne od podstaty zlé.
Tož já nejsem ten co za to může,
to snad tebe pýcho velký trest zmůže.

Pýcho, jež hranila jsi můj rozum svou struhou,
proč nechala jsi mě býti tvým sluhou?
Proč nechala jsi mě zničiti si život svůj,
vždyť nebyl ani zdaleka právem tvůj.

Ach proč ty smrtí vyplácíš oběti své
a jejich příbuzné měníš ve mdlé?
Cožpak nesloužil jsem ti pýcho věrně?
Každý den jsem se pro tebe snažil perně.

Proč?

Proč stále běžíš tento maraton bezedný?
Vždyť pořád skáčeš k jednomu a druhému,
padlému i zdravému,
milému…a zase k jinému.
Cožpak stojí za to to utrpení bez konce,
jež je jako školní hodina bez zvonce,
co nemá své hranice?

Tak se tě pýcho naposledy ptám,
když už tu stojím tak sám.
Kdo další?
Kdo bude tvé teď střechy trám,
ten komu zanecháš svůj smrtelný šrám?

No žij si tu klidně směle dál,
já byl už poslední kdo tu snad stál.
Právě umírám pýcho a padá Damoklův meč na tebe,
tak pozdravuj to modré a světu krásné nebe!

Publikoval(a): Tomáš Ferdan, 9.1.2019