Anotace: . . .

Budeme volní
jako straky v dešti
až svět vystřelí z Domu Salesiánů
v jednom posledním velkolepém divadle
o šesti a půl taktech

budeme úplně a docela volní
poznáš to, když to přijde
bude to antiklimatické
v tom, jak normální to bude
jak přirozené to bude podél kůže.

Budeme volní, ale dnes
naplníme brašnu zimolezem
a půjdeme sázet
tam, kde předtím rostly
tůje, a ještě před nimi
chrámy, a ještě před těmi
koloniály.

Budeme volní
jako straky v dešti

a nikdy se ti nepoštěstí taková podívaná
jako na první ranní tramvaje po dubnové tmě
vlhké a hutné a štiplavé jak uhelný dým
nebo na paní, co kouří cigaretu
v šest ráno na balkoně v protějším paneláku
a sleduje východ slunce rámovaný anténami
a poslouchá v rádiu Poctu Paganinimu
a na žlutým županu s bílým páskem má
kočičí pacičky a kapsu plnou noci.

Nikdy se ti nepoštěstí taková rána do srdce
jako když tě někdo vezme za ruku
přesně v tu správnou
nejnemožnější
chvíli

a někde anděl zakašle z marjánky, a všechno je
růžově oranžový
v dýmu a lepší
než jsi chtěl.

Neodvážíš se chtít příliš.
To proto, že nejsi volný, blázínku
jako já nejsem volná
ne teď
a ne tady
kde pořád rostu z kořenů.
Kde jsem ještě pořád
zimolezem
kde mě ještě chytají něčí ruce
kde ještě pořád slyším
kašlat anděly.

Ale až jednou budeš volný
a já taky
(možná nám bude třicet
a možná osmdesát jedna
a já konečně budu mít tu vysněnou kočku
a ty konečně budeš mít ten diplom)

povíme si o tom
nad fotkami z vězení
kde východ slunce byl tak horoucí

že se nám probořil žaludek
až na samé dno těla.

Publikoval(a): Poutníček, 23.1.2019