Anotace: O tom jak nenávidím řídit při špatných podmínkách.

Světla si rozsvítím a pustím spojku,
pomalu couvám, v podstatě naslepo.
Dávám se kupředu, jedničku, dvojku.
Sněhu je po noci zase jak naseto.

Nevidím téměř nic, vzduch je jak mléko,
modlím se tiše, ač sám v nic nevěřím.
Naději upínám, cíl je již nedaleko.
Už jen pár momentů, teď už to nezkazím.

V tu chvíli zezadu světla mě probodnou,
blízko se lepí, pustit mě nechtějí.
Brzy mě předjedou rychlostí nestoudnou,
a s rudou září za obzor mizejí.

Dojíždím, parkuji, oddychnu úlevou.
Zas jsem to zvládl a smrti unikl.
Usedám, vařím čaj a s rukou opřenou,
heslo jsem po chvíli rutině odklikl.

Publikoval(a): Rejnoczek, 3.3.2019