Anotace: Z lesa do louky... Příroda, někdo blízký, barvy, rostliny, noční obloha, den i noc.....

Kapradí světlo skrývá
a lesní jahůdky se červenají.
Polož je na rty, co sen líbá
a utrhni mi třešně, co tak krásně zrají.

Tam v dálce korálky dávají jeřabiny,
v tmavé i zářivé
a v ojíněném kabátku veselí se maliny,
barvy se prolínají v úžasné krajině.

Ten strom, co vyrostl u louky plné zvonků,
šeptá v listech svůj příběh
a některé větvičky se kroutí do oblouků,
je třeba srdcem vidět.

V blankytné houštině květů,
pár bílých kopretin si hoví.
Na kraji lesa už začíná přehlídka mechů
a na buku se třepotá pírko soví.

Hlouběji, tam začíná jiný svět,
vřesy fialové voní létem,
sem tam se ukáže nějaký květ
a přesličky jsou v hávu zeleném.

Kořeny borovic, jak snoubenci se proplétají,
zpívá zde mnoho ptáků,
co taje lesů dobře znají
a v tůňce zní serenáda žabáků.

Okolo pole zlátnou
a seno dýchá pod sluncem.
Není tu místo pro tvář vážnou,
je to rozjímání s umělcem.

Kapičky rosy do dlaní chytám
a jehličí se barví západem do ruda.
Prvním hvězdám přání špitám,
za nedlouho je jimi poseta celá obloha.

Cvrčci si vzali své housličky,
hudba se line teplou nocí.
V očích mám ze štěstí slzičky,
teď do mě ta krása vkročí.

Pro někoho to není nic
a pro někoho všechno.
Však každá mince má rub i líc,
příroda, to slovo básníkovi ze rtů steklo.

Měsíci se klaním,
tak velkolepý a zářící.
Stříbro protkává nejedním souhvězdím
a pyšně kráčící.

Dostane se snad za obzor
A přiblíží se ránu.
Klíč do další obchůzky mu střeží trezor,
aby si zase mohl vyjít do makového lánu.

Korzovat kouty,
kam až jeho oko dohlédne,
do oken se dívat na zapálené knoty
a střežit spánek dívky pohledné.

Šla jsem z lesa do louky,
zastavila se nad pouhou maličkostí,
nad kamínkem, co v trávě ležel,
nad věčností,
nad duší, co někde bloudí,
nad sama sebou, jestli čas někdy pomaleji běžel.

Publikoval(a): Rose-H, 24.5.2019