Anotace: . . .

Plechová brána se zamyká na noc
všechny tramvaje zhasly
a zavřely okna

jen Nuselský anděl couvá od smečky psů
co ve volných košilích s vyhrnutými rukávy
sedávali na obrubníku před večerkou.
A vykrojený měsíc po něm
šátrá dírou v kanálovém víku
vykrojený měsíc už přátelsky hmatá tělo pod betonem
vykrojený měsíc nemá pocit naléhavosti
ale předurčení
nutnosti najít si filosofii v tomhle
černovlasým městě, kde psi právě zahnali anděla ke zdi

už ztěžka dýchá, kyslík se mu sápe do hlavy
po devadesátistupňovém svahu.
Srdce mu bije o žebra
srdce mu bije na brány kostela a křičí po azylu
srdce mu bije na okna tramvajový ubytovny
tichý a temný a netečný
a volá, volá, volá
po něčem svatějším, než je on
po něčem duchovně nebo byrokraticky vyšším
ale nikdo nejde, žádnej kamennej mučedník
nesestoupí z podstavce, ani ten pitomý laminovaný obrázek třicetiletý války se neotevře
a nepropůjčí rytíře, alternativu, paralelní dimenzi, kde psi nevrčí v potměšilý tónině a nevystavujou na odiv pouliční lampě tetování kostlivce a netípaj nevrzušeně cigaretu o dekl sídlištního kontejneru
a anděl ví, anděl ví, že asi brečí
záda otisknutý do zdi
hysterickým potem malující chryzantémy
na omítku pro další generace ztracených studentů
anděl ví, že necítí svoje nohy
jen zběsilý tlukot a křídla pod plátěnou bundou
bijí do omítky
bijí do omítky
a anděl ví
a psi nepřestávají vrčet
a za patnáct let
je tenhle moment bude strašit ve snech jako leklá ryba
za patnáct let tenhle moment potkaj
ve ztichnutí lesa
ve vrznutí okna na půdě
za patnáct let
budou tupě zírat do zdi a uviděj jen

vymlácenou omítku
a bílý chryzantémy.

Publikoval(a): Poutníček, 20.7.2019