Anotace: Kdyby nebyla tma, nebylo by žádné tajemství...

Já stojím teď skryta v temnotě chladné noci, před branami světa, jen se svou kytarou a bez šatů, co čeká mě, toť napsáno na vrcholku hory, která zjeví se až na sklonku našich dnů. Když přestaneš přemýšlet o nekonečných problémech světa, uslyšíš, že voda šeptá si s kameny jejich řešení, měsíc zakryje tvé vrásky hrané, všechny starosti rázem odplují. Dej pryč tu masku, kterou ráno jsi si nasadil, nehraj si už na chudáka, tu hledej ve své duši mír. Zde řeka všechny slzy schová, deset nebo milion, až zjeví se ti hvězda nová, neuslyšíš žádný zvon. Jen vlci si tu zpívají písně starší než kámen osudu spící opodál a lišky dobrou noc ti dávají, když na všechno jsi sám. Pak však slunce jasné znovu vyjde a všichni se probudí, najednou se nic z těch věcí pro tenhle svět nehodí. Řeka citu promění se ve špinavou vodu, kam házíme své odpadky, čímž zaháníme nudu. Vlci s liškami teď zavřeni jsou v ZOO, kde všichni je jen očumují a chtěj jejich foto. Každý náramě jen chválí sebe, zasazuje do rolí, zastiňuje celé nebe, stín však vždy ho dohoní. A černý kámen osudu je pomalován značkami, jen děti ho dnes objímají ulepenými ručkami. Nikdo neví co skrývá se v noci temné, když měsíc odráží se ve vodě, co můžem vidět když svět zhasne, když vrátíme ho přírodě...

Publikoval(a): mrňous, 5.3.2011