Anotace: ...možná později

Pod svůdným úsměvem,zavřenými
víčky,já schovávám své hrníčky
na dušičky.

Kdopak jen pohledem,ba slůvkem
mne raní,nevydrží do svítání.

A když třeba kdos ruku svou na
mne vztáhne zmizí hned ze Světa
jako když vážka křídlem mávne.

A když náhle osoba pod mé kroky
klády hází,už na druhý den ho
najdou v mlází.

Pod rouškou noci své hrníčky na
dušičky střežím,ty kdo chceš mě
poškodit či mým drahým uškodit,
jdi dál-raději k jiným dveřím.

Zavedu tě na kraj zatracení,vše
co bylo pravdou ve tvém světě se
náhle změní.A možná to uvidí i
okolí,ti co žijí tady mi to dovolí.

Povedu tě kolem kolmých skal
i tvůj příbuzný tu kdysi stál.
Poté ti ukážu svou temnou moc-
-přec víš to už dávno že už mám
toho dost.

Už dost bylo tvých představení
hloupých,trapných co nikdo
nedocení,zůstaneš tady v tomhle
temném světě,tady končí ti co
kradou sny dětem.

Napsala Monika Urbánková/na face-booku "Astráya"/

Publikoval(a): Pomsta genetiků-Genetyčka, 24.11.2019