Anotace: ...

nerostu v žádném z ročních období
teprve tvořím vlastní tělo
dlaně, jenž zprůsvitnějí vláhou pokory
navzdory tomu, že jsem nedokázal uchopit
všechny její podoby světla
přímo do nich svržené
zvrácené dotekem
zanechávají bahnité stopy, léčí špínou
dlaně, jenž otevřou mi dveře

získávám tělo pro to, kdo jsem
ne pro to, co představuji

nerostu v žádném z měst
nezahlédla mne ani rodná ulice
teprve tvořím vlastní tělo
nohy, sloupy podpírající kroky moudrosti
nohy ze železa
drtící kameny klopýtání
nohy zaseté v zrnku písečné bouře, jenž
odvane, co mělo zůstat neměnné
vryté do chodidel krystaly měsíčního třpytu

nerostu z žádného pocitu
teprve tvořím vlastní tělo
páteř, jenž drží pohromadě láskou
páteř z ebenu pokrytou safíry
vdovu se dvěma mincemi malé hodnoty
chrám pro svaly zbroušené tak, aby se jas
zachoval uvnitř
páteř, jenž zůstává věrná
navzdory kvetoucí vině krve

získávám tělo, protože mé ano znamená ano
a mé ne znamená ne

nerostu z žádného kořene
teprve tvořím vlastní tělo
srdce hořící vodou života
není zrádné, ani nezoufá, je úplné a tvoří střed nebe
srdce, jenž nemá letokruhy
přesto krouží kolem kmene spravedlnosti
očištěné krví, skrz níž byla odpuštěna
nerozvážnost jeho otců
míza stromu, jehož listí neusychá

získávám tělo, abych se narodil
ne, abych znovu umíral

nerostu z žádného přeludu
teprve tvořím vlastní tělo
kůži, jenž pokrývá dno oceánu
kůži tichou jako padající sníh
kůži, ze které se nebudu chtít vystoupit
obklopí mě pravdou
souhvězdím něžnosti
svým šepotem rozšumí i lesy bez stromů

získávám tělo, abych v něm vytrval
do věčnosti

nerostu v žádném jiném člověku
teprve tvořím vlastní tělo
oči nočních motýlů, do nichž dopadá odraz
nového dne
lampy mého těla
oči šťastné a prosté s řasy šafránu
dívající se hluboko do počátku
otevírající se zatměním slunce

získávám tělo, abych spatřil, co potřebuji
ne, abych spatřil, co chci

nerostu v žádném snu
teprve tvořím vlastní tělo
vlasy, jenž jsou všechny sečteny
jako hvězdy na nočním nebi
vlasy v obloze bez mraků
nepadají k zemi vyčerpáním
padá z nich déšť, jenž hlínu kropí nadějí
v níž objevuje se nové tělo


získávám tělo, aby patřilo mě
nikomu jinému

je mě jako zrnek písku na břehu moře
je mě jako tyrského purpuru v lastuře
nového úsvitu

Publikoval(a): Marek Miko, 1.12.2019