Anotace: Je to dávno, co jsem zde byla...

Projíždím krajinou tichou, prázdnou,
přemýšlím, proč už tu nejsi se mnou.
Kolem mě světla jako naděje,
uvnitř mě přesto se nic neděje.

Vzpomínám na naše mnohá setkání,
v tu chvíli se moje srdce nebrání.
Viděla jsem štěstí skrz růžové brýle
a byla jsem záhadně zas v plné síle.

Věřila jsem znovu na zázraky
nedbajíc na šedé mraky,
které se přihnaly brzy nad rány
a básně, co o nás byly sepsány.

Cítím vnitřní spor sama v sobě
s city zamčena dlouhodobě.
A níčko na podzim, jenž barvami hrál,
Projíždím krajinou svou jízdu dál.

Zůstáváš nadále podzimem sám,
vždyť osud štěstěny nám nebyl dán.

Publikoval(a): Tereza1918, 7.12.2019