Anotace: Epická lyrika

Na tiché rozlehlé pláni,
pokryté čerstvě napadaným sněhem,
tam černá postava se sklání...
Tak jest začínám s příběhem.

Historce neuvěřitelné, co šálí lidskou mysl.
Historce, co ti nedá večer spát.
Jeden by řekl, že to celé byl jen nesmysl.
Druhý zas, že měl jsem tenkrát silný opiát.

Ach příteli, já kdys tam mlčky stál,
pomalu blíž a blíž, víc se nenadál.

Neblahý pocit, řekl bych až strach,
znehybnil mi nohy, co jest se dělo dál?
Cizinec otočil se, zřel svědka svého mordu,
já v tu ránu povšimnul si, jak klečí na kostrách.
Krajina bílá a nevinná mi dá zapravdu,
když pravím, že k smrti jsem se bál.

To zvěrstvo, monstrum proti tomu jsem tam stál.
Stál jest zcela sám...
Najednou ale jako rána boží,
jakoby svědomí jeho patrně ho souží...
Začíná křičet, svíjet se pod tíhou toho činu,
najednou zmizí, úplně a nadobro...

Nebyl by to konec, kdyby nebyl někdo obviněný,
Já za to teď šílím v cele opuštěný.
Tímto i dokazuji, že spravedlnosti už není!
Díky němu shniju ve vězení...

Publikoval(a): Vinc_Van_Gogh, 17.12.2019