Anotace: ---

K něčemu stále nutí,
tělo, mysl i cit.
Někdy, až k prasknutí,
co, chtěli bychom mít.

Rozpínáme křídla,
napínáme plachty.
Opouštíme sídla,
temnoty své šachty.

Z darů víc okusit,
kde upnout své síly.
A tolik nemusit,
v touze, cestou k cíli.

Avšak slevy tu není,
pnutí, věčné hnutí.
Vždy mění tón znění,
i činitelé krutí.

K prohloubení ducha,
rozumu a citu.
Slova jednoduchá,
i s nádechem mýtu.

Publikoval(a): Litarts, 27.4.2020