Anotace: Se mnou se prostě těžko komunikuje...

Chce se mi křičet, že promiň a vrať se!
Že jsem to tak vůbec nemyslela...

Sedíš na tom stejným místě, jako před půl rokem.
Seš stejnej?
Seš jinej?
Seš sjetej...
Sedíš na tom stejným místě jako tenkrát
a zase nevnímáš svět,
zase nevnímáš mě,
zase ten stejnej příběh, jen už není náš.
Sedíš tu přede mnou, zase jako dřív,
zase máš rudý oči,
zase se nemůžeš ani hnout, seš jinej?
Seš sjetej! Seš se mnou? Seš tady vůbec?
Seš to ještě ty? Promiň.

Sedíš tady, stejně jako před rokem...
Jako dítě, který nikdo nechce, kamaráde,
tak moc mě to mrzí...
Sedíš tady, mezi náma,
ale jinak, už nejsi náš,
řekni, jak se tam máš?
Zase křičíš, ale jinak než dřív...
Bolí tě to hodně? Mě totiž...
Bolí tě to hodně? Mě...
Tak bolí tě to stejně jako mě?! Promiň.

Už jsem skoro zvyklá na záznamníky,
na věčný jindy, potom, nech vzkaz, díky.
Už jsem skoro zvyklá, že to bolí,
že rány se nehojej, že si pryč...
A ty ses vrátil!
Křik do mýho ticha, teď si tady
a mlčíš, a křik, a brek, a mlčíš...
A já na tebe mlčím taky, mlčím na tebe,
že promiň a zůstaň a vrať se...
A ty na mě křičíš, že je to pryč.
A ty na mě mlčíš, že už je pozdě.
Promiň, prosím.

Publikoval(a): IDK, 30.4.2020