Anotace: ...

stromy vrostlé do vzduchu
jak vyvěšený krevní obraz
že krve by se nedořezal
a o jeden z nich opřená
dívka
schovává oči do knihy
od klína blíž k srdci
chodila někde hluboko v jitroceli
přeříkává z paměti vítr slov

vyrušeně otáčí hlavu směrem
mého příchodu
oči jdou po trávě nesměle
až ke mně
jak otevírám svou knihu
usmívám se na ni

nenapsanými
verši

v jitru svých starých cel já hlupák
nezmohl se ani na slovo
jak strom na odchodu
ani se nehnul

Publikoval(a): Marek Miko, 8.5.2020