Anotace: Přiznání...

Před roky pěti , když 40 Ti bylo let, potkal jsem tě kdesi a změnil se mi svět.

Byla jsi krásna, stejně jak dnes, smyslná a vnadná, já zamilován byl hned.

Prožili jsme mnoho radosti, v nás měli jsme víru, láska nás objala, středem byli jsme vesmíru.

S tebou jsem omládnul, život byl nádherný, jakobych nestárnul, stal se nesmrtelný.

Nejsem princ na bílym koni, dělám stejné chyby, slova zlá dál v mysli zvoní, pak přicházejí sliby.

V Tvé hlavě je zaseto, mé sémě zla, zdá se to prokleto, že máme být spolu my dva.

Slova nejistoty, z Tvých úst vykřičena, hází mě do slepoty, zda-li nejsi stejná.

Stejná jak ta minule, v hlavě mám z ní díru, ta vysoká fistule, slyšet ve vesmíru.

Avšak pak mě Amor trkne, vždyť Andrejka je jiná žena, jednám vždycky jenom zbrkle, nevidím že je tu změna.

Byla jsi vždy se mnou, v dobrým i zlým, nebylo to jednou, moc dobře to vím.

Dnes omlouvám se po sté tedy, víc nebude to třeba, teď už je to naposledy, můžeš se teď nebát.

Dívej se dopředu, ani mrk zpátky, já zapomenout dovedu, nauč se to taky.

Zaleží mi na tom, aby jsme si veřili, rozbiju i atom, vyvinu všechno úsilí.

Nechci jen vzpomínat, na hezké časy, chci si s tebou užívat, hladit Tvoje vlasy.

45 je krásný věk, a nemusíš se bát, všichni tomu musí rozumět, když budu 30 Ti tipovat.

Miluji Tě a nechci být bez TEBE,chci Tě chci Tě chci Tě, spadla jsi mi z nebe.

Kytici růží nesmažu křivdy, po čem však toužím...
NEOPUSŤ MĚ NIKDY.

Publikoval(a): Piitrsak, 24.8.2020