Melodie, jež bez Lásky nezní
Melodie, jež bez Lásky nezní
Ptala jsem se Tě v zahrádach na věci krásné..
Na věci tak duchovní.. Na existenci Krále.
Je-li tu s námi,
mluví-li k nám neustále.
Tvůj zvláštní pohled nad duchovní krásy,
já navždy v srdci svém,
navždyuchovám si.
Ó, nes mne, má melodie,
nes mne ve střed sebe!
Dovol mi ještě chvíli pohlédnouti v Tebe...
Ach, jak krutě k nám život osudy své spřádal...
Jsme opravdu jako ti ptáci, jež usednou na trn a zpívají tu nejsladší píseň...
A v té chvíli, kdy tak přesladce zní ona píseň půvabná,
ustane života jejich běh...
Ó, ano.. Je to přesně v té chvíli,
kdy ony ptáci na trn nbodnou se a kdy zní ona píseň..
Ach, melodie má přesmutná... Kdo Tě tvořil?
Jsi jako osud, jež vzdálené nás spojil...
Proč jsi tak smutná, ty moje tklivá melodie?
Mé srdce před Tebou slzy své již neukryje...
To my jsme jako ti ptáci v trní...
Ano to my... My jsme ta melodie, co bez Lásky nezní...
Jsi to Ty, můj Fláj
a já, ta navždy Tvá....
Pro tolik věcí do mého života smysl vnesl jsi mi...
A dokud budu moci žít a budeš zde na světě,
bude tu má píseň znít...
O odletě k Tobě....
A nepřestane znít, ona píseň beze slov...
Navždy Tě miluji a vždy budu milovat
i kdybych prožít já nejvíce měla ztrát!
Tvou Lásku a můj Cit, Fláj, já nikdy neztratím...
Však jako sladká píseň ptáků trn v prsou tisknoucí jsem...
Ó ano... Byla jsem tehdy malá holčička, kterou jsi znal už od Věčnosti...
Jen jsi na mě pohlédl a nemohl ses přestat na mě dívati...
Slzy mě zkrápějí, když mezi květy a stromy a keři procházím se v zahradách
a vidím Tě ve svých představách..
a vím, že my dva jsme se ve Věčnosti setkali...
A nemohli jsme se přestat na sebe dívat....
Tys kazatel a já dívka prostá jen...
Tam někde v hloubi srdce víme, že vzájemným jsme si Životem...
Kolébal jsi mě před mým zrozením ve svých představách v domění, že pouze jen
si představuješ Lásku...
Avšak jsem to byla já, Fláj, kdo nedal spáti představám Tvým....
Miluji Tě, Fláj...
A tak to zůstane navždy....
Má Věčnosti......