Anotace: Letitý příběh jednoho kamene a řeky (bez happy endu), možná ho znáte...

Povrch má řekou života přirozeně omletý a tvarovaný.
Tyčí se majestátně, jak sochy vážených a moudrých učenců.
Je nedotknutelný jak Pink Star, kamerou a ostrahami sledovaný,
s hladkými hranami...je mrazivý ... jak stěny severních ledovců.

Dokonalý a stále na svém místě, tak příroda ho stvořila
s barvami noční oblohy a šedobílých mraků
Je pevnější než celá skála.. i kdyby vichřice se snažila,
nepovalí ho do trávy, bažiny a do bodláků..

Je majetnický, když se laská se svými oblázky.
Chrání je před divokými proudy, před nánosy hlíny.
Když otočí se za tekoucí vodou, pak je to jen .. bez lásky.
Snad takový je .. snad zakrývá tím tajné splíny...

Chtěla jsem být tím sluncem,
co hřeje stěny ledový.
Já chtěla být malířem,
co dá mu oči ...tváře... ústa nachový..

Chtěla jsem být kouzelník,
co vdechne život do těch úst.
Já chtěla být i doktorem,
jenž vloží dovnitř srdce... co chce růst..

Být profesorem,
před kterým v rákosí se tiše ukrývá,
ať učí ho..jak horká slova do vět poskládat.
Nejsem tím vším...nejsem ničím...
a tak se ptám: ,,Ty, bytosti, živá..neživá...
je vůbec možné ... ten..cizí kámen... zmrzlý jak kus ledu .. milovat? "

Jsem jenom řeka ....
protékajíce okolo .. co potkala se s tmavým kamenem.
V té velké touze, však cítila se jako malý říční pramen.
Chtěla mít víc,
než zahořet jen divokým a vroucím plamenem....
Pak sama našla odpověď,
proč nelze milovat lety usazený kámen.

A tak se, coby řeka,
dětinsky sama sebe marně ptám...
Kde začíná?... A kde vůbec velká láska končí...?
Je zbytečné, mít horu otázek....
když kámen.. odmítá být řekou milován
A ona ho jen minula....
a tiše se s ním, jak by ani nebyla...tak beze slov.. se loučí.

Ty stojíš tam....a já už proudím kolem břehů tady.
Byla jsem zpěněná .. a horká .. jako Golfský proud,
jenž dorazil z jihu a ochladil se tvými ledovými, severskými zády
a vrátil se zpět, do svých svazujících pout.

Kámen má dál svůj povrch vodou omletý a tvarovaný.
Ale ta pěna..ta pěna vyšuměla ....
A Golfský proud ..se koloběhem znovu ochladil...
Leč...řeka má své srdce, kde obraz kamene..je navždy vytesaný..
On umění ... jak toužit.. ale ..nemít ....jak nesmět milovat...
tu divokou a nenasytnou řeku naučil.

Tak dokonalý, nedotknutelný a stále na svém místě.
Tak..právě tak, neohrozitelného...a bez zájmu.. ho vidět řeka má..
Vzdává to....není s kým bojovat ..soupeři unikli.... to ví jistě..
Naposledy ji vnímej...pohladí Tě....a z marného klání..utíká..

Publikoval(a): Hedullinn, 10.12.2020