Anotace: Svědomí je jako přirození, většina lidí jej má, ale téměř nikdo ho neprezentuje ostatním.

Malá víla vedle sedí
a hledí a hledí a hledí.

Bytost ta přenádherná
přišla si povídati.
Přišla se tázati.

Neví, neví o životě.
Ptá se, ptá se, dozvídá se,
co vědět nechtěla,
pro co by brečela.

Život pro ni
nebyl nikdy
jako velká jáma.
Což o to? Já
toužil jsem mít
jen pro sebe klid.

Což o to? Já vždy
jsem měl jen jeden klíč.
Jsem viděl jen to, co je pryč,
co není tady, co jinde je.
Co neslyšel jsem, rád jsem měl,
o ničem jiném nevěděl,
že plní roli svou tu.
Proč taky?
Kdo jsem pro tebe,
že jdu do nebe?

Malá víla, zaskočena,
na mě prázdně hledí.
Nemá pocit, že by byla
moudřejší či lepší.
Naopak teď zdráhá se,
což jí škodí na kráse.

Což na života kráse
nepravdou je...
Neptá se, už dost jí je,
své zklamání nezakryje.

Sedí, hledí, všichni vědí,
že nejsou to, co tvrdí.

Publikoval(a): Karel Halapartna, 12.12.2020