Anotace: Pocit viny a sebeodsouzení musí být víc než trest ...

Ve ztemnělé měsíční krajině
tupě se potácím.
Dumaje o vině a nevině
důstojnost zašlapávám a zatrácím
Na bosých nohách měsíční prach a špína
I v beztížném stavu,
já jsem vinna..

Jedno místo činu
a pachatelé dva
Jeden viník uteče
ten druhý, zůstává
Staccato pramálo střeží hranice
dovede říci ,,ano,, majíce vyřknout ,,ne !,,
Element ohně hřeje... až pálí...
než uhasí ho vody proud.
Jsouc uspokojen, pokyne plamenem... už bez zájmu.. jen z dáli...
a rozhodne se do neznáma plout

Klopýtaje o krátery,
hledaje prostor čistoty v duši němé
Místo bez viny ... a bez nevěry
bílou skvrnu, v té jsoucí tmavě černo-černé
Ve své lodi vesmírné,
v sektoru lůz se tiše týrám.
jsem uvnitř.. a jsem i vně
A vůkol sebe, do nitra vlastního se dívám

Myšlenky ubíjím, tak tupě bolí.
Cizí pot z těla mlčky smývám a otírám
ta vnitřní tíseň.. mne dusí...a ta mně skolí..
Citově strádám...
bezcitně sama v sobě umírám.

Chraň čistotu, stud a křehkost duše své
jsi-li pak bytost mysli vnímavé.
Nedopusť ať přemohou tě chvilky pomíjivé
neb pojmou tě do věčného světa bloudění
a zašlapeš vše, co bylo milé
a zříš tu zákeřnost a poté sebe souzení

Nemáš li odvahu, silnou bytostí být
nespoléhej na lásku...
Následně zahubí tě, paralelnost srdcí... duší
Neschováš to, co nejde skrýt
Položíš si otázku
Stálo za to brýle z růží mít?
Ne tobě to, co ostatním, tak sluší...

Publikoval(a): Hedullinn, 4.1.2021