Anotace: Bez anotace

Měsíční záře usínajíc,
line se vůkol v stezku svojí,
kde ni ptáků co v cestu pějíc,
by pělo touto alejí,
v poklidné odrazy - co mají,
hvězdy - jež v hladině se ukrývají.

Však v pasti této nečekají,
a po žebříku z letního deště,
vzhůru a výše se posouvají,
o kousek - a o trochu ještě,
dokud s vesmírem se nesetkají,
aby zas - za pár chvil rázem,
vrátili se zpátky na zem.

Mají štěstí nebo smůlu?
Padat dolů a zas' vzhůru.
Tu náhle stojí - ne však prve,
když lesknou se od kapek krve,
prameníc ze srdce jež bolelo,
i tu člověka jim se zželelo.

V odrazech šaty tiše vlajíc,
ve chmurnou si scénu mění,
a tělo kamenů se dotýkajíc,
bylo tu a teď tu není.
Pomalu - však s duší v míru,
s odlesky mizí do vesmíru.

Samotné šaty - bílé jen,
kdo nalezne příští den,
kdo sem krokům cestu svěří,
zraku svému neuvěří.

Publikoval(a): C.I.F, 21.4.2021