Anotace: ...

Proč je tak smutno, proč je tak na nic,
proč mám pocit, že je smutek bez hranic?
Život se bortí, zbývá jen zoufat,
proč už není v co doufat?

Myšlenky smutné honí se hlavou,
všechny mé naděje daleko plavou.
Proč jsem tak zmatená, proč se vše míchá,
proč život je jak když v oku trn píchá.

I když se směju, zdám se být v pohodě,
uvnitř je na nic, žaludek na vodě.
Co bude dál? Koho se ptát?
Osude pomoz, nechci tu stát.

Stát tu a doufat, že bude líp,
to budu radši do bezvědomí pít.
Zapít ten rozpor v mysli mojí,
čekat až se sny a realita spojí.

Spojí se někdy, půjde to snad?
proč občas bolí mít někoho rád?
Hořké slzy se po tváři valí,
živote, proč vše tak bolí?

Otázek plno, pocitů dost,
proč nemám delší trpělivost?
Nechme to plavat, nechme to být,
snad to nějak dopadne a bude líp...

Tak trpělivost dej mi, osude, do vínku,
ať skládám pomaličku mozaiku z kamínků....

Publikoval(a): Živule, 1.4.2011