Anotace: Šestnáctá báseň z 20ti připravovaných

Ach řeko tolik životů jsi vzala nebohým pocestným
jenž hledali štěstí v šumivém objetí chladného pramene
proč společně s ranní mlhou k tě pokaždé line se splín
byť na pohled tak průzračná já zřím mrtvé na tvém dně

slunce vychází pouze když mu sama poručíš
vydatný déšť si kradeš vždycky jenom pro sebe
všude okolo postává nakřivo dřevěný kříž
jakoby snad zabíjely ony zrádné peřeje

přesto bych rád ovlažil své suché rty
ještě než navštívím tvůj harém zcela bosý
tam ve vodním království pak uskutečním sny
třpyt hladiny lze spatřit i v nejtemnější noci

postávám a jen mlčky sleduji jakou mocí vládneš
dělám že nevidím všechnu tu krev jenž tvůj půvab ředí
vytesám do skály pár slov než mě do vln věčných stáhneš
ve tvé náruči nalezlo útočiště i mnoho smutných dětí

řeko, jsi mocnější nežli samo blankytné moře
půjdu po proudu třeba narazím na své druhé já
prosím vrať mi ještě mládí neboť cítím se již staře
pokřti mě ať pak můžu s úsměvem na rtech umírat

tvé mělčiny pohltily všechnu radost i smích
přesto nelze popřít krásu s jakou omýváš břehy
máš moc zahnat mučivé chmury těžce nemocných
však namísto toho čekáš koho chytíš do svých hlubin

podřizuji se ti řeko neboť to vypadá že sis podmanila svět
jsi daleko spravedlivější nežli všichni mocní této planety
dej napít žíznivým dopřej vláhu aby mohl přežít i tulipánů květ
tvá moudrost zůstane tu s námi již napořád...navěky

Publikoval(a): Makaveli, 16.7.2021