Anotace: Bob mi sám řekl, že věří, že jednou bude žit normálně a budeme na to všechno vzpomínat a vyprávět o nás dětem, jako o odstrašujících případech. Nejlepší kamarád. Našich posledních 15 minut jsem čárala tohle “vyznání”. Tak snad jednou, až tě pustěj…??

Dnes budu cestou domu koukat do nebe,
s hlavou přeplněnou myšlenkama na tebe.

Snad jen s tebou se můžu smát i brečet,
ať už je brzo ráno a nebo pozdě večer.

Bavíme se hodiny, přitom v kapse ani korunu,
na naší tradiční procházce z Prosetic na Lunu.

Odpoledne se sejdeme na “rychlý” cígo, oba bez cigára,
přijdu ráno, jako hádka s mámou, za kterou ta noc stála.

Stejně jako naše místa, srazy, čoudy, lajny,
musí zůstat tyhle věty tajný jen mezi námi.

Teď začíná ta vážná a nejistá část,
co s námi asi bude za nějakej čas?

Myslíš ještě, že si jednou doopravdy
poskládáme životy úplně dohromady?

Z hloubi duše, i když trochu stěží,
v to už jen nedoufám, ale i věřím.

Stejně jako teď, kdy ani jeden nemáme skoro nic,
až budeme mít skoro všechno, budeme chtít víc,
všechno je mít lásku, jen ta je víc než přátelství,
všechno nebo nic, tak snad se mi to nevymstí,
tohle si radši dobře pamatuj, řeknu to jen tobě,
až budeme žít normálně, ta láska budeš ty, Bobe.

Publikoval(a): IDK, 27.8.2021