Anotace: ---

Básnička

Jak z hedvábných nitek,
v síť utkaná jemnou.
Také z křehkých snítek,
souhrou tou vzájemnou.

Nechce se přít o nit,
jak snad si ušít šat.
Jen tak, být tu pro klid,
a žádný střet v něm hrát.

Ani o ty snítky,
byť v nich i jehlička.
Vplétané v ty nitky,
jak opěrná příčka.

Mít jen lehký dotek,
i svou mízou proudit.
Ten kvetoucí proutek,
taková chce tu bdít.

Sám

Sám, v bílých zdech místnosti,
a v té vnější-okenní rám.
Za oknem tu hloub čtyř pater,
jejíž kráter i předností.

Méně všeho, co v ulici,
čistší vzduch dechu přející.
A ta prohloubená země,
zjevně tak i něčím bližší.

Zahleděn v dálku na kopec,
kde les, louky, skály, skalky.
Též pár domků, malá obec,
a nad tím vším běh nestálý.

Bílá či temná oblaka,
jejich slabost, také síla.
Proměna si oko zláká,
zas pak modrá, zlatá směna.

Spíše létá, jako ptáci,
honí se při nich v oblacích.
Takto i svou báseň píše,
zadýchaný jen tu pro ni.

(různě kombinovaný rým čelní, vnitřní a koncový)

Publikoval(a): Litarts, 31.8.2021