Anotace: Nepolapitelná nepochopitelná

Sedím si čekám kolem se plíží čas
ten co jak dehet ulpívá na duši v nás.
Tiše se nám směje sekundami věků
než nakonec přeplujem svou hraniční řeku.

Náhle ji vidím jak běží lánem klasů
po zemi se blyští odlesk jejích vlasů.
Země se topí v nahé její kráse
někdo snad zabil i plíživého čase.

Klasy ji hladí jak hadi ze dna času
lačně se vzpínají jazyky až k pasu.
Hrdě se vysmívá celému světu
ve svém ladném polním letu.

Když už je v běhu svého půli
tak náhle ztrácím pevnou svoji vůli.
Chtěl jsem ji chytit a na ústa políbit
teď však už ztrácím obvyklý svůj klid.

Duše se chvěje a ztratil jsem svá slova
když se tak vzpíná zas a zase znova
Úsměvem svůdným v kraji krásných pih
co roztopil by i tisíciletý sníh.

Chci něco říci však nevydám ani hlásku
tak jako básník našel jsem svou lásku.
Jediné co v mysli mám je hřích
když její zvonivý slyším smích.

Probíhá kolem a smíchem vysmívá se mi
já stojím tu jak strom vrostlý v zemi.
Neschopen ničeho se jenom němě dívám
přemýšlím zda bdím či jenom snívám.

Náhle je pryč a já mám v srdci díru
proč zničila mi v sebe sama víru.
Tak sedám a začnu psát
a rozkvétá nových veršů sad.

Publikoval(a): mrakolet, 8.4.2022