Anotace: ...

~ KROMOBYČEJNĚ ~

Chybí mi!
Ta esence ženské krásy.
Po ránu…

Dnes počkám na ni v pelechu,
zda nevrátí se vůně ženy,
či alespoň pocit němý
ze smutku vzbudí neplechu.

Do zlého světa nevstanu!

Vzpomínky v mysli roztočím,
jak v dětství točíval jsem káču,
svým snům pohlédnu do očí,
vykřičím smutek do tlampačů.

A třeba dostaví se…

Ta něha rukou matek,
když za paže mě drží,
vrátí mě domů - na počátek...
až k Bohu z tmavých strží!

I jejich dech snad uslyším,
co do nebes by dosáhl,
kéž přiblíží mě k nejbližším
a já bych znovu omládl.

Však nejspíš mi to štěstí shůry přáno není,
jak v písni „Kámen na kameni“
si nad tou ztrátou pozemskou
zas jednou se mnou postesknou.

Za úděl věčných spáčů, hledačů a machů,
do hloubi vlastní duše,
si kromobyčejně,
bez slzí, tak suše
- zapláču.

Publikoval(a): J.F.Julián, 29.4.2022