Anotace: ---

Stále o ní

Život mě vybavil husí kůží.
Snad jen tou naší lidskou, ne?
Ale, co ta v něm i zkusí,
pane,
pichlavé, podobná růži!

Růže květu, vůně, trnu,
jakým vším ta přirovnáním.
Pro květ s vůní se jí klaním,
bolestí vlastnosti shrnu.

Kůže jí i může vonět,
a mládím se podobat,
její zbraní pobodat,
patří jí za to ódu pět.

Zásah

Padá šindel ze střechy,
také trámy zhroucené.
Vzpomínky, pocit křehký,
na to, co víc než cenné.

I zeď tu již v sutinách,
hnízdo tepla života.
V očích slzy, hnutí, strach,
jen bolestí zní nota.

Útoky koho, čeho,
cizích sporů neznámých.
Zmarem sídla prostého,
dovedných rukou samých.

Stojí matka s dítětem,
a hledí na ty trosky.
Zpráva ta, letí světem,
byť to nebyl sloh dórský.

Publikoval(a): Litarts, 12.7.2022