Anotace: Včera se nám tady v Českých Budějovicích rozjasnilo slunce, a tak i já po vzoru druhých jsem se vyšel projít. Nemohl jsem si nevšimnout starého stromu, kderý byl obklopen spoustou maličkých. Nikdo si jej nešímal, zřejmě protože nevypadal nejlépe.

Tam na břehu
Smetanovy symfonie,
v času běhu,
v tónech peřejové melodie.

Tam mezi mládím
on,
vyniká svým stářím,
zmírající strom.

Jeho kůže
drsné měkkosti,
jeho paže
hledajíc v oblačnu známosti.

Jeho prostý šat
vítrem rozedrán,
slaná snaha stát
přes mnoho ran.

Snad svou
obklopen rodinou,
malou drobotinou
čerstvě zelenou.

Snad až zlatý prut
vystřídá stříbrný proutek,
stařec vypne svou hruď
a líčí lidský příběh loutek.

Pak v tu dobu
šustí mladé listí,
smějí se příběhu
lidské hlouposti.

Pak vypráví o marnivosti
v lidské povaze,
o lidské skutečnosti
v té chamtivosti peníze.

Stařečku, povezte mi,
co jsou to peníze?
Doubku, obrázky těžší než kamení,
pro ně svět klesá níže.

Stařečku, je
peníz zbytečnost?
Doubku, je
jako chudoba a pošetilost.

Pastýř v nebesách
hlídal své ovce,
já skrčen v trávách,
srdce bilo prudce.

Pastýř v nebesách
hlídal své ovce,
ticho krás,
krása v jediné hlásce.

Den spal dlouhý čas
a důchodcova moudrost do dlaní,
mládež poslouchala ten hlas,
v roušce černé paní.

Den to nový začátek,
na těle stromu červené kříže,
asi byl třináctého pátek,
budou z něj bankovky, maso na peníze.

Tisíce lidských pohledů,
nikdo nevzpomene,
pravda jeho příběhů
o lidském plemeně.

Tisíce lidských pohledů
nikdo nevzpomene,
tisíce lidských nádechů,
ale bez nich se nenadechneme.

Publikoval(a): Hlučné ticho, 18.4.2011