Záchvat melancholie
Záchvat melancholie
V nánosu noci slyším tvé praskání duše
Ty jsi začátek a já povzdech, co myšlenku před hlasem rdousí.
Otupeni životem, necítíme tepnu, jen se dál propadáme v sobě.
Cizí řeč je prokletím, jenž nás zaživa zkouší.
Ve větách, které by vyplnily prázdná místa, nacházím útěchu.
Jenže není nikdo, kdo by jim vdechl život.
A tak v ozvěnách sentimentu ukrajuji po troškách něhu.
Dřív, než se rozplyne ve slané ticho.
Zamilování jako vláha k procitnutí.
Jako stébla trávy, co se derou přes poslední šlinc sněhu.
Ale z nás dávno vyschla esence, otrávení ještě před probuzením.
Máme se poučit z chyb, ale k čemu?
Dřív se můj malý svět zachvěl při pomyšlení na tebe.
Teď mi srdce prostě jen buší a čekám, kdy opět zabere.
Publikoval(a):
slzy-deště, 21.12.2022