Nad ránem
Nad ránem
Bojím se té samoty, která ve tmě mne sžírá
když stále více se ve mně, temným strachem hloubí díra
v propastech šílených, na křídlech raněných
sen poslední vzlétá
v těch propastech ztracených, myšlenek dávných,
na všechna krásná léta.
Divokost svou schovávám za tváří
plamen svůj nenechám, ať svobodně září
když nikdo správnou větu, ani pochopení nemá
na rtech miliony slov, přesto zoufale němá
chvíle, kdy sen můj stále se vrací
ty stále slepé naděje milostných nocí.
Publikoval(a):
Cori, 5.4.2023