Anotace: Osmá

Kolik bolesti uvnitř ve mne skryto je
ty vůbec netušíš.
Vidíš jen to, co navenek je
a proto možná mi závidíš.

Jsou tuny toho, co život mi vzal
tuny váhy co váží černý můj žal.

Má maska je dokonalá
skrývá vše, co hluboko je uvnitř,
už dlouho dusím to v sobě
a sžírá mne to zevnitř.

Že veselý jsem a přináším ti smích?
Však sám pak v temnotách taji jako sníh.
Že dobře je ti se mnou a dobrým jsem přítelem,
však kolik slz je za mým úsměvem.

Nahý jsem kráčel v temnotách
kde neměl jsem klid,
kráčel po boku všech
však nebyl jeden z nich.

Hledal jsem důvody, proč tu být
nevěděl jsem, komu se ozvat a kam jít.
Nikdo neměl odpověď, každý se ptal a dodnes ptá
a nikdo tenkrát nevěděl, jaké to je být já.

Znovu a znovu jsem se octil na dně
duše má byla černá jako tér,
brodil se po krk ve vlastním bahně
neustále připomínala mi, že život není fér.

Chtěl jsem, ať slunce zhasne a sám sobě nemusím lhát
ale nyní už není, co měl bych dál psát.

Kdo řekne mi, proč jsem uvnitř prázdný
proč nic, jak se říká, není jak má být.
Každý můj sen dlouho je již slepý,
když kráčím nocí sám, pod nohama střepy.

Přesto kráčím dál, až do svítání
zlom žádný můj mi v tom nezabrání.

Tenkrát ztratil jsem směr, cestu i chuť
a z hradu mých nadějí zbyla jen suť.

A stejně vím, že se opět ve stovkách věcí zklamu
ale život mne rázně naučil, jak krýt si tlamu.

Již dávno nebolí mne lidí slova
a bolestné věci, co dějí se znova.
Trápí mne jen dávné hříchy
ač je to jen další kus můj tichý.

Láska ke starým věcem pryč odletěla
daleko teď je, aniž by o tom věděla.
Můj malý kousek nebe příliš potemněl,
jak rozzářit ho dávno jsem zapomněl.

Přes všechny trny růži já musí zase dál
odpadlé kousky sebe znovu jsem posbíral.
Tak kráčím životem dál, den za dnem
hledajíc to, co bylo by novým snem.

Ať cesta má zavede mne kamkoli
zocelen jdu dál a nic mne nebolí.
A tam, na konci cesty, kde duha končí
tam jednou zavřou se mé oči.

Publikoval(a): Cori, 12.4.2023