Anotace: Třináctá

Mám vůbec tu moc, udělat tě šťastnou?
Protože co když to prostě neumím.
Vykročit na cestu, jenž před sebou mám jasnou,
přiznat si konečně, že chvíli již nebloudím.

Nechci víc, než tvůj úsměv krásný,
Protože znamená radost, která ke štěstí vede,
a pokud ho cítíš, i já můžu být šťastný
a na ničem jiném, než tom tvém nesejde.

Ale co když to opravdu neumím
a byl mi přidělen jen určitý čas,
že temnotu svou prostě nespravím
a brzy již neuslyším tvůj hlas.

Co když jsem opravdu jen pro tmu stvořen
a přesto, že možná nechci, tvoří můj svět,
co když temný je ve mně ten kořen
a tam kde chci slunce, pálí pouze můj led.

Zdá se to hloupé, šílená představa, já vím,
prostě jen zapomenout nemůžu na všechny rány,
něčím jiným teď s tebou srdce své zaplním,
s tebou zdravě opět bije, klidně si sáhni.

A teď ptáš se mne, zda vím co dál?
Čeho můžu se vzdát a co dál musím nést?
Možná už spí ten žal, kéž mít zpět co vzal
a zapomenout na tíhu dávných dnů a cest.

Ty, sne na mém čele, žízni na mých rtech,
ty klenote na srdci mém, anděli v mých snech.

Jsi jako hlas čirých vod,
hvězdou nad mlhami světa,
z nejčistších zahrad lůna plod,
jemná jak písek z perel, snů a ticha.

Když sám někde koukám na hvězdy,
doufám, že ty děláš to samé
a protože tou jedinou jsi pro mne ty,
ať klidně hned celé nebe zhasne.

Když pak padne noc a nastane ticho,
chci tak moc, abys věděla, že jsi nejlepší,
že chránit tě chci, ať nic se ti nestane,
ať na věčnost dlouhou, či chvíle nejkratší.

Publikoval(a): Cori, 17.4.2023