Anotace: Čtrnáctá

Bloudím v temnotách, pln bolesti, navždy sám
tvé obavy přerůstají v nenávist všeho i sama sebe,
je to můj úděl, než přicházím nevítán
v čase kdy přemýšlíš, kdy navštívím zas tebe.

Kdo vlastně jsem, ptáš se i já sebe se ptám
však s odpovědí se jako ty nikdy neshledám.
Jsem kreatura, divná věc, či individuum
domov můj, mysl tvá, malé černé mausoleum.

Odlesk měsíce na vodní hladině
pro oči mé je potěšení jediné,
jako polibek pro děvče nevinné
žal tvůj znovu mne nemine.

Kráčím s tebou a tak nečeká mne umírání
dny, roky, splývají mi noci a nevnímám svítání.
Třinácté pokoje jsou myšlenkami mými
komnaty kde stále zavíráš mne s nimi.

Ale jsem tady
a nemohu snést světlo,
v tmách zanikají přec tvé vady
mimo ně oba nás by to smetlo.

Má cesta nezavede tě domů
když nevíš, kde vlastně jsme,
a tak opět a zase tě vezmu
na místo naše, věčně temné.

Naše tajemství jsou v jizvách skryta
tam hluboko uvnitř tebe to místo je,
ta tmavá, chladná a chráněná místa
kam vedou jen kroky zbloudilé.

Jako chladné noci v opuštěném zámku
jsou bídná místa, kde spolu hovoříme,
tam ke vstupu nepotřebujeme pozvánku
neboť ta místa my sami tvoříme.

Propadliště myšlenek tvých
díky kterým se v tobě hloubí díra,
na základě šťastných iluzí
ke kterým dávno chybí ti víra.

V těch propastech šílených
kde poslední kusy tvých snů,
na křídlech tvých raněných
odlétají v dál cizích dnů.

Tam, v říši tvé, pro jiné místo není
často se tam plavíme,
půda je tam nasáklá krví
a nepronikne tam světlo jediné.

Jizvy tvé jsou poslední vzpomínkou
i když tak mlhavou a nemálo vzdálenou,
naděje v nich stala se malinkou
jako v lese třískou spálenou.

A ta bezejmenná cesta z kamínků
kde kráčíš jako poutník osamělý,
nenese jedinou vzpomínku
kde leží její východ potemnělý.

Hledáš cestu pryč
z vlastního vězení,
vždyť sám jsi sobě bič
a to nikdo jiný nezmění.

Tak tady jsme a jsme sami
zastavujeme se ohlížením zpět,
hranice slábne, ta mezi námi
vše ostatní je velké, tak jako svět.

Říká se, že ten, kdo se nejvíc směje
a ty víš, co tím myslím,
má často srdce plné beznaděje
pamatuješ si, jaké to je, máš to v mysli.

Rozdáváš radost okolo všem
ale kolik jí v tobě zbývá?
Jen proto, abys živil jejich iluzorní vjem
a žádnou již nepotěšíš vlastní já.

Nedokážeš napravit věci, na kterých záleží ti nejvíc
a již nikdy nebudeš takový, jaký jsi beze mne býval,
ať děláš, co děláš, ať snažíš se sebevíc
teď ukázat chtěl bych ti, vše co jsi skrýval.

Pro naše velké srdce krvácející
dál budu chránit tohle prázdné místo,
pro vzpomínky dávné, dávno se nevracející
nevím, kam šly, ty víš to?

Bavil jsi se se mnou, o životě a lidech
o významech ztracených v dávných větách,
o sobě samém i o všech slibech
o síle, kterou nechal jsi na dalekých cestách.

Dříve jsi si všímal maličkostí
v obyčejných věcech uměl vidět krásu,
leč často neuměl ses ode mne oprostit
když s nenávistí promrhal jsi mnoho času.

Miloval jsi vítr ve stromech
a zurčení vody v potoce,
měl jsi rád hluboké ticho v lomech
i křehkost včel zasáhla tě hluboce.

Všední maličkosti dělaly ti radost
veselý jsi byl i z ptačího zpěvu,
cit pro pravdu bral jsi jako ctnost
než neučil jsi se ode mne temnotě hněvu.

A stále to v sobě všechno máš
je to za dveřmi, ke kterým máš klíč,
otevřít je se ale obáváš
a odvracíš se od nich pryč.

Snažíš se po té cestě dál jít?
Na to jsi poznamenaný až příliš
člověkem jako dříve chtěl bys být,
oči ale zavíráš a proto nic nevidíš.

Tvá ústa jsou krví pokryta
z toho jak moc se snažíš nemluvit,
duše tvá bahnem je zakryta
jak zbytečně tisíckrát zkoušel jsi se omluvit.

Tvá servaná duše řvala vždy po pomstě
ale komu kdy vlastně patřil hněv tvůj?
Lehké je přisoudit ho mně, až skvostně
ale i kdyby, já přece budu vždy pouze tvůj.

Tvé modré oči, dveře do duše
brány tvých prokletých ran,
schovat můžeš se za nimi, jednoduše
je tu však jeden, co nelze být oklamán.

Jsi to ty, co ukrytý jsi za nimi
co kráčí těmi místy, kam můžeš jediný.

Tvé srdce nedovoluje očím plakat
a svírá se pokaždé, co hledíš do očí mých,
v těch kruzích šílenství, kde musíš se utkat,
s tím samým, s čím já musím v těch tvých.

A s každým mým pohledem snažíš se odpustit
i když nevíš co, i když není co,
a ta prázdná místa nechat a opustit
i když stvořil jsi je ty, tak neptej se kdo.

Kráčíš dál s tíhou chyb svých
dávám ti totiž sílu,
když stojíš na nohou, stojíš na těch mých
a jako ty ve mně, já mám v tebe víru.

Pryč poslal jsi dávné duše
s nimiž jsi kdy byl,
bez výčitek, jednoduše
s kterými dříve jsi žil.

Na ledově studenou podlahu
z dlaždic bílých jako sníh,
padly poslední kusy tvé podstaty, co šťastnou měly povahu
tvořily je smyčky, na jejichž konci byl smích.

Vidíš pravdu ze strany
kam se mnozí neodváží pohlédnout,
a strach máš pouze z té jediné rány,
které jen z principu musíš podlehnout.

Vím, že nelituješ svých hříchů
vždyť odpustit umíš sám sobě,
ale pověz mi a přiznej, kolikrát v tichu
chtěl jsi, aby ostatní odpustili tobě.

Žiješ tím prvních dnem
nebo jsi dávno někde jinde?
Lež stala se ti součástí i snem
pocit máš, že bez ní žít nejde.

Lži tě totiž ponaučily a zlomily
spálily tvé představy,
staly se součástí, i když dříve tu nebyly
a možná nikdo tu skutečnost nespraví.

Tví nejtemnější démoni
lačně čekají, uvnitř tvé nejhlubší jizvy,
oni ničím už nemohou být jinými
a ty prosíš mne, další už nezvi.

Všichni můžou cítit tvou nenávist
přesto nikdo ji nepochopí,
to jen já, který neznám závist
neboť i ta se ve mne utopí.

Vlastní vzpomínky tě děsí
a jejich žal protéká ti kolem očí,
strach tvůj neustále tě dusí
z obavy, že snad nikdy neskončí.

Čím více miluješ, tím více ztrácíš
a ty přesně víš, co to znamená,
proč na tichá místa znovu se vracíš
tam, de cesta tvá tolik je vzdálená.

Ty, prázdný člověče
skořápko na slunci usychající,
co prožíval jsi bolesti zbytečné
pro ztráty stále se vracející.

Šílíš z vlastní pravdy
tak chytáš se nitek, co ke mne vedou,
protože já nikdy neotočím se zády
a jako jeden kráčíme ve dvou.

Jako ztělesnění tmy žili jsme den za dnem
utíkali z šedi světa na místo své,
neměli jsme nic, co bylo by snem
odstrčili vše, co v tobě bylo krásné.

Nevěděli jsme, co radost by ti přineslo
spíše neměl jsem sílu to přiznat,
temno jasnou cestu něčím ti zaneslo
další z důvodů, proč nechtěl jsi se vyznat.

Stal jsi se chladně silnějším
ale za jakou vlastně cenu,
ať bude svět zítra jakkoli temnější
já pryč z něj zase tě vezmu.

Máš rád samotu
i když vlastně neumíš být sám,
máš rád i temnotu
jediné místo, kde nejsi obelhán.

Netoužíš po pomoci
ani snad po soucitu,
porozumění a smíření našel jsi ve stínech noci
kde zapomínal jsi žár citů.

A kolik z nich by na tebe plivlo
kdybys ukázal, co za maskou skrýváš,
vše to, co roky tam hnilo
s čím jednou opět se shledáš.

Všechno to, čím jsi dnes
bylo to v tobě, byl jsem to vždycky já?
Monstrum s černou duší, na srdci vřes
nebo jsi to vždy byl jen ty sám?

S ledem v žilách
a láskou pohřbenou kdesi,
na opuštěných cestách
nebo na nich dávno nejsi?

Jsi napůl mrtvý, či napůl, někdo jiný, musím se ptát
nebo jsem to já, co roky tě měnil?
Jisté je, že navždy už v tobě bude plát
ten bolestný oheň, co tě změnil.

Ve slepé koleji, tam a zpět, máš toho dost?
Putujeme tudy jen kvůli tobě
tak proč mě patří tvá zlost
z nás dvou nejsem ten, kdo lže sám sobě.

Jsi obdařen duší černou
leč tvé srdce by ji nemělo mít,
vždyť mysl tvá není tak temnou
i když dávno měla ba být.

Ať jsi dnes jakýkoli
přetrvávám v tobě,
ať přijde nyní cokoli
už nemusíš lhát sobě.

Jako temná část
ukrývající se před zraky všech,
počkám v tichu na svůj čas
který vrátí se v temných dnech.

Našel jsi v sobě
ještě jedno bílé místo,
které patří pouze tobě
a co s ním, ty určitě víš to.

A tak udrž v sobě to mdlé světlo
co jsi našel, i když neuvěřitelné se to zdá,
co přes veškerou snahu i zlobu zhasnout nešlo
protože jednou opět přijde tma.

Publikoval(a): Cori, 18.4.2023