Anotace: ....................

Za omítkou zrcadlí se strach z neznámého světa,
špína na ní znamená prach a nedořečená věta
navždy bezhlesně pojí všechny ty nápisy.
Oděrkami průvan vstupuje, jako řeznický nůž do masa,
průrvami křik zesiluje, tak že v střepech umírá váza
a nad tím šedivá zeď dvojí tyčí se s podpisy.

Věnci z jmelí v zimě jí ozdobí, aby zapomněli,
blikající žárovky z vánoční podoby za cit vyměnili
a oprýskanou zídku zase opraví do krásy.
O novém roce v lednu, rachejtli do ní napálí,
na jaře v májovém květnu zašpiní holubí výkaly
její uhlazenou fasádu, dnes pavoučí vlasy.

V parném létě jí ožralové jdoucí z práce poblijí,
děti zase žíravou kyselinu na ní vylijí,
jen tak omylem, nebo snad s nějakým důvodem?
Naštvaný stín v noci hodí po ní kamenem
s úlevou u srdce a namoženým ramenem
kolébá se hustou mlhou neznámým směrem.

Slepé slunce svítí na zšedivělé baráky
v podzimním listí léčí se dobře mindráky,
zvlášť když v sousedství žije černá ovce.
Cihlová zeď celá pořezaná avšak bez kapky krve
brečí jak nevěsta zrazená, a zvon zvoní po prvé
nad smutkem z člověčenství, nad vdovcem,
jenž ptákům na parapet nadrobí pečivo.
Mezitím popsána zídka mizí v tekuté písky,
v ty krystaly zlatého zrní v to léčivo,
co pohltí širý vesmír, lidskou duši i vísky.

Publikoval(a): Antek, 6.7.2023