Anotace: Toto je o době, která nikdy neumře...která je ve mne věčná...Jde o čas, který se dotkl nejvíce mého nitra a zanechal ve mne hlubokou propast...

Nespočetněkrát jsem už o lásce psala,
věty, slova, vize nebo básně,
k tomu hudbu na piano jsem hrála,
a dohromady to znělo občas tak zvláštně krásně,

to nejkrásnější ze mě vycházelo když jsem se cítila smutně...

když mi bylo tak těžko, že....

byly chvíle kdy jsem si přála umřít,
zahynout, prostě nebýt,

bylo mi těžko tak moc,
že slova, jakými to popsat neexistují,
dusila jsem se pláčem každou noc,
přesto těchto chvil ani na moment nelituji,

musela jsem to ze sebe dostat nějak ven,
skoro jsem se zbláznila,
přežívala jsem každý další den,
dokonce jsem se skoro zabila,

jenže pak vás náhodou někdo zachrání,
pochopila jsem, že můj otec měl to poslání,

to právě on mě napospas smrti nenechal,
aniž by to tušil, ve správný čas mi na pomoc přispěchal,

a jeho utrpení tak silné bylo,
že to mé ve mne tisíckrát znásobilo,

prý by se zabil také kdybych zemřela,
to otec dceři do očí říká,
jak bych se ti jen za to omluvila?,
tisíc nožů mě do srdce v tu chvíli píchá,

byly to těžké časy,
v hlavě, slyšela jsem podivné hlasy....

možná jsem i na chvíli o rozum přišla,
co jsem hledala jsem pak ale skutečně našla,

ale o lásce psát už se mi tolik nechce,
ale o tom co bylo před ní,
když můj život se tvářil tak křehce,
o době kdy člověk člověka tak snadno zraní,

já byla zraněná a zranila jsem další,
teď nevím jestli umřít nebo žít bylo v tu dobu snažší,

tolik pocitů v sobě nosím,
nebráním průchodu svým emocím,

ta doba pro mne tolik znamená,
že jí nedokáži jen tak zahodit,
má duše byla natolik zraněná,
když jsem se podruhé musela narodit,

já nechtěla, vážně jsem nechtěla žít,
utrpení bylo pro mne na světě živá být,

jako by vás někdo hodil do jiného roku a země,
než jste byly zvyklí od narození žít ve svém domě,


a já sáhla po tom snadnějším,
a stala se člověkem ještě smutnějším,

před čím jsem to vlastně utéct chtěla,
před pravdou, která se mi do celého těla vryla,

podruhé už sem uniknout životu nemohla,
výčitkám ze smrti svého anděla bych se už nikdy nevyhnula,

vždycky přese všechno jsem věděla,
že smrtí to nekončí,
že duše je věčná a cítí,
a že se mi za to možná zatracením odvděčí,

v podstatě jsem došla k tomu,
že zbabělostí si kopeme ještě větší jámu,

a já svůj úděl dostala,
neskutečně jsem za své činy trpěla,

nemohla jsem chvílemi ani dýchat,
každý den jsem dokázala jen hodiny a hodiny plakat,

všechen smutek světa jako by se ve mne rozlil,
a všechnu naději v lepší zítřky ve mě pohřbil,

byly to časy pro mě nejmocnější,
vteřiny, minuty, hodiny, dny, roky nejsmutnější,

trvalo dlouho než jsem mohla jít znovu dál,
cítila jsem roky v sobě hluboký žal,

psychika se mi hroutila,
a já prášky jako alternativu zvolila,

být raději v útlumu a nic necítit,
bylo pro mne snadnější než tu pravdu ucítit,

ale utíkat se věčně před sebou nedá,
to pochopí každý jednou kdo spásu hledá,

a já jí v pojídání prášků nenašla,
nejsem člověkem abych se bez pravdy obešla,

a ze dne na den jsem přestala všechny ty prášky jíst,
a začala jsem vnímat skutečnost,
slova útěchy a meditací jsem v knihách začala číst,
a uvědomovala si den ode dne víc a víc svou přítomnost,

a přijmula jsem smutek,
všechny výčitky, beznaděj a bolesti,
cítila jsem v sobě obrovský zmatek,
začaly mě opouštět všechny starosti,

co by se stalo kdyby....
co semnou bude...
co dál....
kdo jsem?
bude to někdy lepší?

prozřela jsem,
přežila jsem...

najednou bylo všechno mnohem skutečnějsí,
a pocity co jsem přijmula mnohem pravdivější,

bolest už nebyla tak bolavá,
smutek už nebyl tak smutný,
já už jsem nebyla tolik ztracená,
a můj svět už nebyl najednou tak prázdný,

všechno okolo mne začalo ožívat,
a já věci a pocity správnými jmény začala nazývat,

a cítila jsem v nitru obrovskou úlevu,
jako bych zažila znovuzrození,
niterní oblevu,
sama sobě darovala jsem odpuštění,

přesto na tuhle dobu zapomenout nemohu,
na dobu kdy jsem uviděla modrou oblohu,

na dobu kdy jsem prozřela,
na dobu kdy jsem z jeden den znovu ožila,

na dobu, která mne nenechala spát,
na dobu kdy jsem začala život vážně brát,

a já to všechno dokázala přežít,
a samu sebe v tom zmatku dokázala najít....

Takhle doba zůstane dobou pro mne vážnou,
můj otec stal se pro mne věží strážnou,

uvědomění přijde ke každému jinak a jindy,
k někomu bohužel nepřijde možná nikdy,

já to štěstí ale měla,
díky této době,
která se mi až do duše vryla,
za to Táto vděčím jen a jen Tobě,

ty jsi mi ukázal cenu skutečné lásky,
která v našich tvářích zanechala hluboké vrásky...

Děkuji....za Vše...

Publikoval(a): Brazzillka, 3.11.2023