Anotace: Šestnáctá

Proč padá listí, chceš vědět?
Proč pláč v dešti je latentní a ryzí?
Proč lidé sami v tichu touží sedět?
Když svět kol připadá jim cizí?

Chceš se také krajem rozletět?
Pro tu volnost, ne samotný let.
Marginální touhy chvíli nevidět,
nemyslet na potom, předtím ni teď?

Chceš vědět, proč se ve tmě mračím?
A strach o tebe mám i v chvíli míru?
Za jasnými body stále se vracím,
jen musím vědět, že mám nutnou sílu.

Provést životem měl bych tě, dokonce mám,
a vlastně i musím trochu tak,
ale říkám si, zda sám ho znám,
zda pod lakem mým není již vrak.

Jako táta vědět všechno a spravit cokoli,
umět bych měl? Určitě chtěl.
Být vždy silnější než jakkoli, kdokoli,
ale bojím se, že nejsem tak, jak bych chtěl.

Nevím nic a neumím opravit problém,
ale jsem tady, zůstávám a snažím,
naučit tě vše, co je kol kolem,
jak světem jít i s mnohým závažím.

Jsi můj důvod, proč dosáhnu na hvězdy,
a jsi pumpou srdce mého,
vedle tebe padají mé pevné zdi,
svět můj točí se kol tvého života samého.

Doufám, že víš, jak velká je k tobě má láska,
že kdykoli nejsem s tebou, na tebe myslím,
že jsi má malá, nejkrásnější plavovláska,
o kolik hezčí budeš dospělá, těším se až zjistím.

Tvé objetí léčí mé bolesti,
mění je v naději, obnovují mou zraněnou duši,
jsi jako vánoční čas, ty má ratolesti,
kdy vše je najednou jednodušší.

Andělské chóry nepřebijí tvůj hlas,
nech si vítr vát do zad, za ním stojím já,
a tvůj úsměv hřeje i v největší mráz,
tak jen prosím, buď vždy jen svá.

Zaháníš mou temnotu a kráčí se mi lehce,
to světlo nazpět ti vždy dám,
a všechny chybějící kousky mého srdce,
s tebou nepotřebuji a zároveň mám.

Nech mě rozplývat se nad tvou nádherou,
dát ti pusu další a tisícerou,
zapomenout na duši mou odřenou,
být hrdý, že můžu tě nazývat svou dcerou.

Zatímco spíš, nespravím svět,
ale zaženu příšery, ať k tobě nemohou,
klidně spát pak budeš smět,
celou noc budu zde, u tvých nohou.

A až se vzbudíš, přivítám tě v nový den,
ty počkej chvíli, nemusíš rychle vyrůst,
zůstaň v kouzlu prvních měsíců, chvíli jen,
nechvátej, čeká tě mnoho let a jarních pylů.

Dokud zvládnu sám vstát,
a dokud budu ještě dýchat,
chránit a za tebe bojovat,
budu a tam, kam chceš pospíchat.

Než zhasnou světla, jak tě miluji, řeknu ti ještě jednou,
protože nyní miluji, jak milovat mám,
jako rodič poznal jsem lásku jinou,
tak zavři oči, neboj se, jsem tady a zůstávám.

Všechny sliby při západu slunce, myslel jsem je vážně,
"Jsi tu někde?" - až jednou budeš se ptát,
ty kráčej dál, pomalu a odvážně,
neb já už nevrátím se tentokrát.

Protože nebudu tu navždy, chtěl bych, ale nejde to,
budu ve světě za mlhou, nebo někde nahoře?
Budu přítomností, vánkem, ničím jen memento,
ale zatím jsem tady, k čemu nyní mátoře.

Ač tedy moc neumím, dám ti, co mně nebylo dáno,
myslím hlavně lásku, bezpodmínečnou a čistou,
docenitelný poklad jsi můj, má malá dámo,
pro klavír můj jsi na zbytky mé jediným pianistou.

Budu tvojí skálou, držet velkou vodu, tvým přístavem,
s tebou se smát, bát i stírat slzu v tvém oku,
"Jak jsi to zvládnul?" - zeptáš se zvídavě,
Řeknu jen: "Měl jsem mámu po svém boku."

Publikoval(a): Cori, 14.6.2024