Anotace: . . .

moje kamarádka v žertu říká, že mě vychovali jeleni.

našli mě někde v lese
(šla jsem tam hledat
bludný kořeny
a jahody)

a vzali mě s sebou
do jeleního činžáku.

jako ta stará paní na Velikonoce.
když si všimla, jak mám zničený boty
a krvácí mi noha
a moje flísovka má tak třikrát ohrnutý rukávy
a stejně jsou moc dlouhý.

prach tančící světlem jejího bytu
chutnal jako meruňky
ovocný čaj, co mi vtiskla do rukou
měl příchuť prachu a meruňek
a ona taky
voněla prachem a meruňkama.

povídaly jsme si do setmění

a ona mě hladila semišovou dlaní po vlasech
i když byly zacuchaný
a mastný.

a chvěly se jí u toho ruce
a mluvila šeptem
a mně to nevadilo, protože se mi taky velmi často
chvěly ruce
a mluvila jsem šeptem.

jak jsem nakonec vstala, že musím domů
chytila mě za rameno

a bylo deset let v deseti vteřinách ticha
kdy jsme se na sebe dívaly
a netušily, co dál

(já proto, že mi bylo dvanáct
ona proto, že mi bylo dvanáct).

nakonec

si mě přitiskla na prsa jako kabát v dešti
a vrazila mi do kapsy svatou Anežku
kterou vylovila z plechovky od kafe
a poprosila mě, ať opět přijdu
zakalené oči plné něčeho
co mi tehdy ještě nikdo nevysvětlil
a v knížkách to bylo popsaný blbě.

ta paní je už asi mrtvá
(nevím, protože jsem nikdy opět nepřišla)

ale i když už nechodím po lese
a nehledám bludný kořeny a jahody
a jelení činžák shořel
a svatá Anežka už neni platnou měnou

furt na ní často v tichu hlavy myslím –

když je mi smutno
když je mi dobře
když jsem sama
když jsem s někým
když nikdo není
když nejsem nic

když nemůžu jíst meruňky
protože se ukázalo, že jsem alergická.

Publikoval(a): Poutníček, 25.7.2024