Anotace: v područí pesimismu...

Rozkvetlé jaro uprostřed nás,
zapadlé vzpomínky odnesl čas,
sliby a záminky skryly se v Zemi,
a ptáci pějí, nejsou už němí
a život pučí a celý zezelenal.

Na každém kroku voní tu láska,
lidem však zůstává na tváři maska,
tolik je krásy, leč faleš neumřela,
pálí jako oheň, a je tolik vřelá,
ach, ta je odporná, ta je tak skvělá!

Hořká jak jádra zkažených mandlí,
však hasí ji ryzost, ta také bolí,
pravda má cenu, ale též bolí,
kdo ďábla společnosti volí,
kdo jej zničí, kdo jej skolí!

Nevinnost-to nádhera sama,
maličké nemluvně na počátku jara,
čistota duše, rty beze slov,
báseň bez veršů, beze strof,
čistá, marná jako pára.

Co není podvodem, nedocení,
takové je to dnešní pokolení
a člověk by řval a řval,
srdce by si z těla vyrval
ze samého zoufalství.

Skepse duši svírá,
zkáza se otvírá,
kdo žije tu, kdo neumírá,
kdo, když bohatství je bída,
a bídě, že patří svět?

Publikoval(a): Baruet, 1.5.2011