Anotace: Stále se učím novému..... . Za pár okamžiků musím být zákonitě mistr společnosti.

Ze třpytivě prosluněných dnů dětských věků,
ze společných myšlenek a zajmů
splodili dva muži potomka s hladem bez břehů,
nyní jejich běžec nového směru pojmu.

Písmena v slova, slova ve věty, věty bíla střelná drť,
střelný písek v kulky, kulky v zasobník, zasobník do zbraně,
poslední okamžiky a již kohoutek stikl tvůj nevinný prst,
mnoho nabojů vzduchem proniká jako přátelství vůně.

Naše dítě na zemi, city vytekají k mým patám.
Cukernatá oční tekutina má stoupá na jeho tváře.
Dusí se rudou mízou, na těle mnoho hlubokých ran.
Já na konkurzu! Přijmu roli lékaře či hrobaře?!

Dva náboje pohladily jeho hlavičku.
Špachtlí seškrabuji jeho mozek ze stěn.
Připravím obvazy či lopatu?! Jistě však naběračku!
Nevážilo málo a já jediným hostem.

Utíkám v úzkosti do společnosti tvořené čtyřmi stěnami
a ukládám jej i sebe na lůžko. Ještě hřeje.
Bolest má prostupuje ke mě jeho ranami.
Kričím se vzlykem: "Jaká dezinfekce tu čistotu smeje! "

Trpkost rána cedím mezi zuby v sladké kávě.
Další jizva, další provizorní náplast na hrudníku.
Mnoho radosti a prázdnoty v mé hlavě.
Nerohodnut, rvu tělíčko do tepla mrazáku.

Publikoval(a): Hlučné ticho, 3.5.2011