Anotace: ...._...?

Jak knoflíček od blůzy
co se časem utrhne.
Jak chapadlo medůzy,
k ostatním je nevrlé,
jako tříska pod kůží,
která vyndat nejde,
jak škrábance od růží,
bolest z krásy vzejde.

Byl jsem prázdná nádoba,
kterou jsi naplnila,
tvá andělská podoba
a to, o čem jsi snila.
Proťala jsi srdce mé
Amorovým šípem,
nebylo to nesnadné
dát se unést citem.
Citem vskutku bezbřehým,
naplněn až po okraj,
osud svůj však nezměním,
můj život je jinotaj.

Jako slunce zahání
všechny noční tvory,
tak i tys mě zahnala
hluboko do nory,
vzala jsi si srdce mé,
chvíli sis s ním hrála,
pak hodilas ho do prachu
a dupajíc se smála.

Chladná jako ocel,
řekla jsi mi DOST!
Už tě nemiluji!
a spálila jsi most
na kterém jsem stál.

Bych tě nikdy nepoznal,
to tehdy jsem si přál.

Publikoval(a): paranoya, 16.5.2011