Po ránu ránu vráně dám
Po ránu ránu vráně dám
Po ránu vráně ránu dám
Roztahuji křídla svá
myslíce že budu tvá
jsem černou vránou noci
já volám po nemoci
bolest ždíme srdce jako hadr plný slz
teplá slaná voda protéká mnou skrz
chuti zabít všechnu lásku já tiše odolávám
pak proklínám se ráno když opět vstávám
roztahuji křídla svá ale nemohu se vznést
myslíce že budu tvá ty však jinou bys chtěl svést
jsem černou vránou noci a volám o pomoc
jsem pomníkem co nestojí jim ani za nemoc
jak v kleci lámou se křídla má chci-li odtud pryč
kousek po kousku drolí se na prach v ruce svírám tyč
tou tyčí umlátím jednou tu vránu
bude to večer snad možná až k ránu
Publikoval(a):
Válec, 28.5.2011