Anotace: ...

V půlnoci temné nad hrobem stojí
Sám sebe staví po bok všech běd
V temnotě noční jen málo se bojí
Kdo nemůže zemřít a nezná vděk

Vše stalo se dávno, smazal to čas
Uběhla staletí, on nevnímá chlad
Pozdě však přece prohlédl klam
Leč v hrůzách hřbitovních to ztrácí tvar

Snad chtěl by zemřít, jít konečně spát
Přál by si, aby sám sobě zas vlád
Však se západem slunce vždy musí vstát
Vždyť ten, co mu vládne, je také vrah

Už staletí bloudí, ač nehledá cíl
A jeho náruč dech smrti nese
Kdo zbloudil a zabíjel, jen bledý stín
Však nemrtvým bolest neotřese

Své temné prokletí městy dál vleče
Jde nikým nepoznán, necítí hněv
Jen těžko ho zastaví zavřené dveře
A cesty dál smáčí nevinná krev

Asi se neshodneme, zda někdy se bál
Vždyť stíny pekla zná ze všech stran
Před křížem couvá, nemá jej rád.
Možná, že před ním cítí i strach

V zrcadle nespatří odraz svých let.
Změnil se on s ním možná i svět.
Všechen cit zmizel, v žilách je led,
I z duše ztratil se ten proklatý hněv.

Tak upír se vzdal veškeré víry
Zbyla jen beznaděj, má s temnotou žít.
Dál tepe srdce, ač jsou v něm díry.
Otázka zbývá: S čí vůle na světě dál musí být?

Publikoval(a): Acheiron, 15.6.2011