Anotace: Báseň jednoho zatracence a poutníka v dnešní době. Nelekněte se složitého nadpisu. :)

Hlas přírody vs. křik lidstva

Vím, že cosi nehmatatelného prochází skrz mé tělo, skrz mou duši,
Když příroda střílí na mé smysly amorovými šípy ze své kuši.
Když kráčím a cítím každou vůni a slyším každý dech, každou šelest,
Nejkrásnějšího, nejmoudřejšího a nejnemilosrdnějšího tělesa,
Chtěl bych se položit na měkkou bavlněnou nabalzamovanou pelest,
A počítat jiskry na plátně božím, na plátně chytajíc nebesa.

Hluboký a neprostupný les hladí řasy mých modrých kukátek,
Dotkl se mne silný a přesto nepohyblivý vichr hor, a tak couvajíc nazpátek,
(i když nerad) couvám se vzedmutými pažemi zpět tam mezi lidi,
Kde po sobě každý leze, každý šlape a každý po každém slídí,
Kde bratr je pro bratra nepřítel a kde egoismus jako Eiffelova věž se tyčí,
Pod pokličkou bublajícího kotle lidstva pára zkázy a apokalypsy pozvolna syčí.

Drsnost, nemilosrdnost, a pravidlo vyhrává ten nejsilnější,
Snad jen toto heslo přírody zanechal si ve svých srdcích lidský tvor,
Ostatní vlastnosti z několika dřevěných prkének stloukly si vor,
A odpluly daleko na západ do pustiny, kde po nich lidská ruka jen těžko sáhne.

Publikoval(a): maca07, 14.7.2011