Anotace: Složeno na táboře....děkuji za inspiraci Kájo :))

Zářilas jak sluníčko,
úsměv tvůj byl magický.
Chtěl jsem se Tě dotknout maličko,
pro mě úkol nadlidský.

Pořád ses tak krásně smála,
v očích tvých jsem se utopil.
V srdci mě však představa hřála,
a to, že by nás třeba osud slepil.

Jenže já měl prostě strach
a velkou šanci jsem promrhal,
stál jsem jako práh
a jako bych ani stín nevrhal.

Byl jsem nicota,
jen číslo prázdné.
Viděla i porota,
že jsem ztratil své anděly strážné.

Opustili mě ve chvíli,
kdy jsem řekl ne.
Doufám, že mě zítra rozstřílí
a trest mě nemine.

Jsem jen hloupý vůl,
který rány rozdává.
Stojím jak v plotě kůl
a možná právě ty jsi ta pravá.

Budu doufat, že mi číslo dáš
a že z toho třeba něco bude.
Možná mě teď nahlas proklínáš,
já doufám, že kapka naděje mi zbyde.

Jsi nádherná, chytrá, šikovná, hodná a milá.
Příjdešě mi skoro jak z pohádky víla.

Já jsem jen básník hloupý
a na tebe nejspíš nemám.
Někdo si možná lásku koupí,
ale to raději zůstanu sám.

Už opustilo mě štěstí,
stále lásku hledám.
I kdyby mi dal osud pěstí,
svých pocitů se jen tak nevzdám.

Nebudu ti psát,
jak úžasná jsi,
nebudu ti lhát,
že nechci hladit tvoje vlasy.

Neodolatelná jsi
a moc dobře to víš,
že s tebou být chci
snad jednou pochopíš.

Publikoval(a): Básník Kafka, 17.7.2011