Anotace: I mě občas pohltí...

Zapadá duše do července noci,
ta noc se chopí rychle své moci,
luna jí září jak zlatá lucerna,
já v moři hvězd jsem ztracená,
tisíce kouzel tu zřím.

Zavírám oči, vidím jen tmu,
zkouším se zasnít do krásného snu,
chci, aby to, co je, byl jen zlý sen,
netoužím už být člověk nepochopen,
chci žít krásný sen.

Je toho tolik, šeptá mi vítr,
a já se trápím, ždímám jak hadr,
na světě radosti náruč mohu mít,
ale já, proboha, neumím žít,
chtěla bych, neumím.

Červánky krvácí spolu s mou duší,
topím se v bolesti, a kdo to tuší,
závislost hltá mne a já ji,
stydím se, snad to nikdo nevidí,
stydím se, zešílím.

Nocí se kolébám k naději,
horory k ránu provázejí,
život visí na drátku,
pletu si oprátku,
nežiji, umírám.

Černá jak noc, smutná jsem tma,
doufám, že Jitřenka nezhasla,
doufám, že neshořím,
jsem ohněm ledovým,
já mrznu, nehořím.

Červánky zhasly jak jiskra ohně
a tmavé prázdno zůstalo ve mně,
vítr rozfoukal hustou mlhy tmu
a já s ní taky tmavnu,
černám a hniju též.

Hniju a páchnu močí a čpavkem,
život můj je zlým snem,
znám pouze bolest,
trápím se bez příčiny,
můj osud černý je, šílený,
ztrácím naději, nocí černám.

Publikoval(a): Baruet, 22.7.2011