Anotace: .. opět jedna, která v mé amatérské sbírce vznikla již dávno.

Pravda se říká nahlas, i když to bolí,
Rána po lži se jen těžko hojí.
Udělal si chybu, přiznej jí,
Dokud o to někdo stojí.

Nemlč, když máš co říct,
Co sis nadrobil, to máš si sníst,
Porušil si pravidla, to není fér,
Pustil ses semnou do mých her.

Teď chceš couvat, ale nemáš kam,
Věř mi, to já dobře znám.
Stačí si to jen v duchu přát,
A pak můžeme začít znovu hrát.

Máš svojí hlavu stále,
Tak se mi směj teda dále,
Nechtěj pomoct, když není s čím,
Ani já všechno neumím.

Nejsem hračka, figurka z člověče,
Nejsem vítr, co peřinu ti povleče,
Jeď si v tom sám, když si to tak chtěl,
Když si myslel, že jsi všechno věděl.

Jsem jako mrak, co občas zaprší,
Jako slunce, co svítí, než se zešeří.
Jsem jako vánek, co ti bere hlas,
Jako vítr co ofoukne ti vlas.

Jsem sama sebou, tak buď i ty,
Tak přece nedělej drahoty.
Směj se když je čemu se smát,
Rozmysli si, než budeš někomu lhát.

Koukni, padá hvězda, něco si přej,
Abychom byli šťastní, to prosím chtěj,
Blbosti seženeš všude,
Ale co ti z toho vlastně zbude?

Tak končí příběh, který jsi mi vyprávěl,
Tak odešlo zlo, které jsi mi prováděl.
Poslední slza, jež ztekla mi z očí,
Poslední kapka co všechno skončí.

Publikoval(a): Ančés, 31.7.2011